Bez centrálního kybernetického štítu jsou členské státy NATO ohroženy úplně stejně, jako by byly cílem přímého vojenského útoku.

V současné době není aliance NATO plně obranyschopná. Zatímco pokračuje ve strategických investicích do vojenské infrastruktury, dochází zároveň k postupnému oslabování její kolektivní obrany, způsobenému masivním šířením dezinformací, nenávisti, propagandy a manipulace s veřejným míněním, zejména na sociálních sítích. Z těchto procesů se zrodila informační válka, z níž se vyvinul fenomén známý jako dezinfokracie – nejničivější hybridní režim 21. století, který systematicky narušuje důvěru občanů, destabilizuje demokratické instituce a ohrožuje schopnost členských států účinně spolupracovat v rámci kolektivní obrany. V důsledku tohoto vývoje některé členské státy oprávněně zpochybňují, zda aliance NATO dokáže plně naplnit své závazky, včetně investic do obranných kapacit a dodržování aliančních dohod, protože klíčový předpoklad obrany – důvěra v demokracii a stabilitu institucí – je ohrožen. Existenčním řešením je proto zavedení tzv. digitálního článku 5, který by prostřednictvím centrálního kybernetického štítu aktivně chránil alianci proti šíření dezinformací, nenávisti, propagandy a manipulace s veřejným míněním. Tento nástroj zajistí komplexní ochranu důvěry, stabilitu demokratických institucí a skutečnou obranyschopnost členských států i celé aliance NATO v digitálním věku, čímž se stává nezbytným pilířem kolektivní obrany v 21. století.

V kyberprostoru se odehrávají zvěrstva, o jejichž rozsahu nemají občané ani členské státy NATO plné povědomí. Tato digitální hrůza zahrnuje nejen šíření dezinformací, manipulaci veřejného mínění, nenávist, digitální násilí nebo informační válku, ale i online maskirovku – digitální invazi do demokratických zemí, kyberokupaci států – autoritářství, omezování osobní svobody a svobody projevu, cenzuru, radikalizaci na sociálních sítích – tedy sociální terorismus, digitální rakovinu, vlivové operace včetně aktivit zpravodajských služeb, hybridní útoky na demokracii aj., které skrze mobilní zařízení pronikají do fyzického světa a existenčně ohrožují demokracii, rozvracejí stát a kriticky oslabují ekonomický, technologický rozvoj a národní bezpečnost. Tyto destruktivní procesy představují souhrnně fenomén označovaný jako „dezinfokracie“.

NATO bylo historicky koncipováno jako obranný pakt reagující na konvenční vojenské hrozby, jejichž primárním prostorem byly geografické hranice, vzdušný prostor a námořní trasy. Klíčový princip kolektivní obrany zakotvený v článku 5 Severoatlantické smlouvy vycházel z předpokladu, že agrese bude mít podobu fyzického útoku. Ve 21. století se však těžiště konfliktů zásadně přesunulo do digitální domény a kognitivní sféry, kde je možné oslabit stát bez jediného výstřelu. 

Poprvé v historii žijí občané současně ve dvou paralelních realitách – ve světě fyzickém a ve světě digitálním – které jsou strukturálně propojené. Pokud není zajištěna suverénní ochrana státu v kyberprostoru, dochází k přímému přenosu hybridních hrozeb do prostoru fyzického prostřednictvím sociálních sítí, mobilních zařízení a síťové infrastruktury, což může vyvolat politickou destabilizaci, ekonomické škody, narušení kritické infrastruktury i bezpečnostní incidenty s reálnými dopady na obyvatelstvo. 

Současná architektura kybernetické obrany Aliance je fragmentovaná. Odpovědnost zůstává převážně na úrovni jednotlivých členských států, jejichž technologická vyspělost, kapacity i investice do kyberbezpečnosti se výrazně liší. V prostředí prudkého rozvoje umělé inteligence, automatizovaných útoků a algoritmicky řízených informačních operací je taková roztříštěnost strategickou slabinou.  Digitální infrastruktura je hluboce propojená a transnacionální, zatímco obrana zůstává segmentovaná a nerovnoměrná. Tento nesoulad vytváří strukturální zranitelnost, kdy oslabení jednoho článku může mít kaskádový dopad na bezpečnost celku. 

Vybudování centrálního kybernetického štítu proto nepředstavuje institucionální nadstavbu, ale nezbytnou transformaci bezpečnostního paradigmatu. Na jeho funkčnosti může záviset osud všech členských států, protože kolektivní obrana již neprobíhá pouze na hranicích území, ale v nepřetržitém digitálním prostoru, kde se formuje veřejné mínění, řídí kritická infrastruktura a koordinují ekonomické i vojenské procesy. Ochrana členských států musí být zajištěna nejen ve fyzickém prostoru, ale i v kyberprostoru jako nedělitelné operační doméně, neboť právě zde vznikají hybridní hrozby, které se následně přenášejí do reality politické, ekonomické i bezpečnostní a mohou zásadním způsobem ovlivnit národní i mezinárodní stabilitu.